Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Zdenka a Josef Hlávkovi – Anna a Antonín Dvořákovi

Plodný vztah čtyř osobností v české i světové kultuře

Mezi předchůdci současné Akademie věd patří asi vůbec nejvýznamnější místo České akademii věd a umění, která působila v letech 1891–1952 (viz mj. příspěvek Magdalény Pokorné v březnovém čísle Akademického bulletinu). Zakladatelem společnosti s původním názvem Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění byl architekt a stavitel Josef Hlávka (1831–1908), často označovaný jako největší český mecenáš všech dob, který jí také poskytl hlavní část prvotního finančního zajištění a vedl ji jako prezident až do své smrti. Jediným hudebníkem v první skupině devatenácti řádných členů Akademie byl skladatel Antonín Dvořák (1841–1904), dodnes světově nejproslulejší český umělec a Hlávkův blízký osobní přítel. Skutečnost, že se význačná česká kulturní osobnost přátelila s J. Hlávkou, by nebyla ničím neobvyklým; Hlávka udržoval přátelské styky s mnoha z nich. Jeho vztah k Dvořákovi byl však jedním z nejbližších a nejplodnějších.

11_1.jpg11_2.jpg
Reprofoto: Josef Hlávka, Odkazy pokrokových osobností naší minulosti, Melantrich 1988
Josef Hlávka, fotografie z roku 1886, a Zdeňka Hlávková-Havelková, druhá žena Josefa Hlávky, fotografie kolem roku 1886


V dubnu 2008 publikovala Tereza Kibicová v Akademickém bulletinu podnětné shrnutí dosavadních poznatků o vztazích mezi Hlávkou a Dvořákem. Článek právem pojednává také o jejich manželkách: Zdeňce Hlávkové-Havelkové (1843–1902) a Anně Dvořákové-Čermákové (1854–1931), jež podstatně přispěly k rozvoji vzájemných vztahů mezi svými muži; samy též působily jako výkonné hudební umělkyně. T. Kibicová zmiňuje řadu podrobností týkajících se vzájemných kontaktů obou rodin: dvě společná pěvecká vystoupení Anny a Zdeňky pod Dvořákovou taktovkou, nejprve v r. 1880 a poté 1887 při prvním provedení Mše D dur, významného díla, které Dvořák složil pro zasvěcení nové kaple na Hlávkově zámku v Lužanech; klavírní hru Zdeňky Havelkové v prvním známém provedení Dvořákovy Houslové sonáty. Z článku se také dozvídáme, jak skladatel později s oblibou hrával se Zdeňkou čtyřručně na klavír; jak na zámku v Lužanech vznikaly části některých jeho děl a jak manželé Hlávkovi pomáhali Dvořákovi v roli „životních rádců” – v „diplomatické” otázce (jakým způsobem má poděkovat císaři a dalším za udělení Řádu železné koruny) a později při rozhodování, zda se má ještě vrátit do Ameriky nebo zůstat doma (druhá možnost nakonec vyhrála).

11_6.jpg
Antonín Dvořák s chotí Annou, 1886 (Ig. Rachota, Praha podle fotografie A. Littletona)

Ačkoli zpráva T. Kibicové zabírá jen několik stran, je kupodivu dosud jedním z nejrozsáhlejších fundovaných pojednání o vztazích mezi manželi Hlávkovými a Dvořákovými. O něco delší je pojednání v jediném dosud vydaném obsáhlejším životopise Josefa Hlávky z pera Aloise Lodra, bohužel ne zcela dokončeném z důvodu autorova úmrtí v r. 1987. Lodr také nemohl znát třeba nesmírně cenný zdroj pro zkoumání těchto vztahů, z nějž už trochu čerpala Kibicová, totiž desetisvazkové souhrnné vydání korespondence A. Dvořáka a jiných dokumentů týkajících se jeho života, které zpracoval tým vědců pod vedením Milana Kuny, publikované v letech 1987–2004.

11_4.jpg
Foto: Archiv Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových
Klavír, na který v Lužanech hrával Antonín Dvořák, od něj dostala druhá manželka Josefa Hlávky Zdeňka jako svatební dar.

V roce 2010 autor těchto řádek obdržel rozhodnutí o poskytnutí nadačního příspěvku Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, aby dále zkoumal vztah manželů Hlávkových a Dvořákových v podrobné studii. (V současné době se tento výzkum blíží k závěru.) Jako muzikolog specializující se na Dvořáka jsem byl celkem dobře informován o skladatelově životě a díle, včetně údajů o jeho manželce; věděl jsem, že jsou určitá „bílá místa“ (hlavně pokud se týká Anny) a nevyřešené rozpory v pramenech. Překvapením bylo, že v případě Josefa Hlávky je počet i rozsah „bílých míst” nesrovnatelně větší než u Dvořáka, proto jsem musel podniknout poměrně důkladný pramenný výzkum nejen o jeho manželce Zdeňce, ale i o Hlávkovi samém.
Výzkum byl ale plodný: v archiválních pramenech mě čekal doslova zlatý důl, o jehož existenci dosavadní pisatelé nevěděli. Jednalo se zejména o pozůstalost Josefa Hlávky v Památníku národního písemnictví na pražském Strahově a materiály na zámku v Lužanech patřící nadaci Hlávkových. Obě tyto sbírky byly uspořádány a tím zpřístupněny badatelské veřejnosti teprve v posledních letech, když nadace Hlávkových poskytla finanční prostředky pro tento účel. V nich jsem mj. našel sedmadvacet dosud neznámých položek korespondence A. Dvořáka, nabízejících nespočet nových poznatků nejen o jeho vztazích s Hlávkovými (přímo doložených šesti dříve neznámými dopisy, které skladatel napsal Zdeňce Hlávkové), ale o jeho životě a díle vůbec. Další nevydaná korespondence související se vztahem mezi Dvořákovými a Hlávkovými je v držení Českého muzea hudby. Navíc se zachovalo množství zpráv v dobovém tisku i vzpomínkových článků z následujících desetiletí z per těch, kteří tyto čtyři osobnosti znali, v novodobé literatuře na toto téma dosud pojednaných málo nebo vůbec.

11_3.jpg
Josef Hlávka a Zdeňka Hlávková-Havelková

Nejdříve k otázce České akademie. Z materiálu ve zmíněném „dvořákovském“ souhrnném vydání korespondence a dalších dokumentů vyplývá, že Dvořák sloužil aktivně v Akademii pod Hlávkovým vedením od roku 1890 až do své smrti. V letech 1890–1892 a poté po návratu z Ameriky v rozmezí 1895–1903 se zúčast­nil minimálně dvaadvaceti schůzí její IV. třídy (věnované různým oblastem umění); všem těmto schůzím předsedal právě Josef Hlávka, jakož i dalším schůzím IV. třídy, kterým Dvořák osobně nebyl přítomen, ale na nichž byl volen do nějaké funkce nebo mu byla udílena výroční cena za hudební dílo. „První cenu“ obdržel Dvořák na doporučení skladatelů-kolegů v Akademii celkem pětkrát: za Rekviem, za symfonii Z Nového světa, za symfonické básně podle K. J. Erbena, za operu Čert a Káča a za operu Rusalka. Kromě toho také posuzoval žádosti jiných hudebníků o různé ceny a podpory od Akademie, referoval o nich a ve spolupráci s kolegy psal doporučení.
Vztahy mezi Dvořákem a Hlávkou ovšem daleko přesáhly rámec České akademie a začaly několik let před jejím vznikem – nejpozději začátkem roku 1887, kdy Hlávka požádal Dvořáka o zkomponování zmíněné Mše. Hlávkovu manželku Zdeňku ale Dvořák znal minimálně od roku 1880, ještě jako svobodnou ženu. Skoro jistě přišel do styku i s její sestrou, velmi úspěšnou sopranistkou Miloslavou Havelkovou – na pražských koncertech, kde oba nějakým způsobem vystupovali už začátkem sedmdesátých let. Mezitím Anna Dvořáková-Čermáková – také stále ještě svobodná – pravděpodobně poznala přímo Zdeňku, jelikož obě měly stejného učitele zpěvu (Františka Pivodu). Později, zřejmě od roku 1874, obě zpívaly pravidelně na kůru ruského kostela v Praze.
Rovněž Josef a Antonín měli od druhé poloviny sedmdesátých let a hlavně v osmdesátých letech několik společných přátel; přímé důkazy o jejich stycích před rokem 1887 jsem však zatím nenalezl. Nejspíše právě Zdeňka zhruba v polovině osmdesátých let oba muže buď seznámila, nebo přivedla k bližšímu kontaktu. Zřejmě také ve stejné době se Hlávka pod Zdeňčiným vlivem začal intenzivně zajímat o hudbu. Začátkem roku 1887 najdeme v hudebním tisku zprávu, že Hlávka sloužil jako referent českého zemského sněmu při jednání s pražskou konzervatoří. Později byl po mnoho let prezidentem Českého spolku pro komorní hudbu.
Je známo celkem šestadvacet písemných sdělení, která si Josef a Zdeňka Hlávkovi vyměnili s Antonínem Dvořákem (z nich dvacet vyšlo v souhrnném „dvořákovském“ vydání a zbývajících šest Dvořákových dopisů Zdeňce Hlávkové jsem našel v Hlávkově pozůstalosti). Mezi nimi se nachází i nejdelší známý dopis, který Dvořák kdy někomu napsal. Je datován 27. listopadu 1892 v Bostonu a adresován oběma manželům Hlávkovým. Vyjadřuje skladatelovy dojmy po prvních dvou měsících strávených v Americe včetně například obdivných slov pro to, co dělají Američané, „aby také i ten chudý nevzdělaný lid měl příležitost slyšet hudební díla všech dob a všech národů”.
Pokud se týká osobních setkání, kromě zpráv o několika společných koncertních vystoupeních A. Dvořáka se Zdeňkou Hlávkovou-Havelkovou (v některých případech i s Annou Dvořákovou) máme třináct doložených nebo pravděpodobných návštěv A. Dvořáka na Hlávkově zámku v Lužanech, většinou společně s chotí. Skoro určitě častěji se oba páry setkávaly v Praze; manželé Dvořákovi často docházeli na páteční společenská setkání, pořádaná manžely Hlávkovými v jejich bytě ve Vodičkově ulici od r. 1891. Účastnili se jich pravidelně až do konce skladatelova života, s výjimkou jeho pobytu v Americe 1892–1895.
V literatuře se někdy uvádí nebo naznačuje, že vztah Josefa Hlávky k Antonínu Dvořákovi byl vztahem mecenášským – že Hlávka Dvořáka finančně podporoval podobně jako jiné umělce, s nimiž udržoval styky. Např. Alois Lodr uvádí, že Dvořák po dokončení Mše D dur jel do Lužan mj. proto, aby „vyzvedl honorář za objednané dílo“. Ve skutečnosti nemáme žádný důkaz, že by Dvořák kdy obdržel od Hlávky nějakou finanční částku. Hlávkovy blízké kontakty s ním totiž patří do doby, kdy už skladatel rozvíjel velmi úspěšnou kariéru a finanční pomoc nepotřeboval. Honoráře za svá hudební díla získával od nakladatelů, což byl také případ „lužanské“ mše.

11_5.jpg
Foto: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Lužanská kaple

Na druhé straně skladatel skutečně přijímal služby od obou Hlávkových, a to v podobě rad, které mu při různých příležitostech poskytovali. Kromě zmíněné pomoci s poděkováním císaři pro něj Hlávka zformuloval dopis v delikátní záležitosti roku 1898, kdy chtěl skladatel odmítnout požadovanou účast v soutěži o „jubilejní pochod“ k padesátému výročí císařova vladaření. Úspěšný podnikatel mu také radil v jednání s nakladateli – zřejmě proto se dnes nachází v jeho pozůstalosti sedmnáct dopisů, které Dvořák od nakladatelů obdržel. Dosud nevydaný dopis z 30. listopadu 1893, jenž Dvořákova manželka dostala od své sestry (dnes v držení Českého muzea hudby), dosvědčuje, že Dvořákovi v době amerického pobytu uvažovali o koupi domu v Praze a že i v této věci jim Hlávka radil. Zdeňka zase často sdělovala Dvořákovi názor na jeho skladby, což rád přijímal.
A co tento vztah nabízel manželům Hlávkovým? Radost z neformální „spoluúčasti“ na mistrově tvoření, např. když Zdeňka vícekrát účinkovala během „pátečních setkání“ spolu se skladatelem při prvním, soukromém provedení jeho novinek. Hlavně si však patrně užívali přátelství s mužem i ženou, kteří jim byli sympatičtí jak umělecky, tak lidsky.

Zdá se, že Dvořák a Hlávka cítili zvláštní spřízněnost. Životy obou mužů, ač v některých ohledech velmi odlišné, vykazují také pozoruhodné paralely. Oba se narodili poměrně nezámožným rodičům na českém venkově (Hlávka v Přešticích, Dvořák v Nelahozevsi u Kralup). Oba se jako chlapci přestěhovali do nedaleké větší obce, kde navštěvovali vyšší základní školu: v Hlávkově případě to byly Klatovy (kde potom studoval také gymnázium), v Dvořákově Zlonice. Tam se oba setkali s němčinou jako s vyučovacím jazykem a později oba studovali v německy mluvících oblastech říše (Hlávka ve Vídni, Dvořák v dnešní České Kamenici – tenkrát Böhmisch Kamnitz), kde vykazovali výborné výsledky. Ač čeština pro ně byla mateřským jazykem, nepochybně Hlávka a snad také Dvořák psali po celý život lépe německy než česky. Dodejme ještě, že oba absolvovali jak všeobecné, tak i odborné vzdělání v Praze a že během svých studijních let pracovali i manuálně: Hlávka jako zedník ve Vídni, kde získal dokonce výuční list, a Dvořák jako pomocný řezník při živnosti svého otce v Zlonicích.
Dvořákova cesta ke slávě byla mnohem klikatější a pomalejší než Hlávkova, ale i v tomto případě si můžeme povšimnout analogie v konečných výsledcích; třeba v největších oficiálních vyznamenáních, jichž se jim dostalo. Oba byli poctěni čestnými doktoráty institucí v Praze a také za hranicemi své země: Hlávka v Krakově, Dvořák v Cambridge. Získali Řád železné koruny třetí třídy – Hlávka v roce 1885, Dvořák 1889. (Hlávka dostal také Řád železné koruny druhé třídy v roce 1901, když mu bylo sedmdesát let; kdyby se byl dožil tohoto věku Dvořák, snad by Hlávku i v tomto směru následoval.) Konečně: oba byli jmenováni doživotními členy Panské sněmovny rakouské Říšské rady.
Pokud se týká charakterových vlastností, oba muži – snad v důsledku nepříliš bohatých poměrů v mládí – zůstali po celý život příslovečně šetrní. Oba byli hluboce věřícími katolíky; v Dvořákově případě jedno z nejvýmluvnějších svědectví poskytuje dopis, který napsal záhy po dokončení „lužanské“ mše 17. června 1887 právě Josefu Hlávkovi. Píše v něm:
„Mohlo by se to [dílo] jmenovat: víra, naděje a láska k Bohu nejvyššímu, a poděkování za tak veliký dar, že mě bylo popřáno dílo to ku chvále Nejvyššího a ku cti umění našeho šťastně dokončiti. Nedivte se mi, že jsem tak nábožný – ale umělec, který to není – nic takového nedokáže.“
Jistou roli v pocitu spřízněnosti uvedených osobností mohla sehrát i skutečnost, že prožily závažné rodinné tragédie. Manželům Dvořákovým umřely první tři děti. Stále ještě svobodná Zdeňka Havelková v pěta-třiceti letech ztratila milovanou sestru a do té doby hlavní uměleckou partnerku Miloslavu a zůstala bez sourozenců; později jí umřel i milovaný synovec. Josef Hlávka ztratil první manželku Marii i druhou Zdeňku.
Nejpozoruhodnějším i nejpodnětnějším společným rysem životů Josefa Hlávky a Antonína Dvořáka však spíše bylo, že se oba vypracovali od skrovných počátků a dospěli k vynikajícím úspěchům díky svému talentu, píli a vytrvalosti – a ovšem také podpoře mimořádných žen.
DAVID R. BEVERIDGE