Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2009  > květen  > Rozhovor

Každý filosof by si měl někdy „zapřekládat“

Ve svých původních textech se filosof, spisovatel, literární kritik a překladatel doc. Jiří Pechar zabývá problematikou moderní evropské filosofie a literatury nebo také teoretickými otázkami psychoanalýzy. Je ale i „tlumočníkem“ významných beletristických a odborných textů, převážně z francouzštiny a němčiny. Jeho cesta k překládání byla trochu složitější. Po studiích srovnávací literatury na Univerzitě Karlově pracoval čtyři měsíce v Přírodovědeckém nakladatelství a jako redaktor pročítal matematické a fyzikální knihy; než se vrátil z vojny, stalo se z jeho pracoviště Nakladatelství ČSAV. Nastoupil do tiskového oddělení a psal do dvouměsíčníku Vědecká kniha stránkové charakteristiky o vydávaných knihách i reportáže z akademických pracovišť. Když se v roce 1958 stal prezidentem Antonín Novotný, došlo k prověrkám, jimiž neprošel, a musel tedy Akademii opustit. Podle rozhodnutí prověrkové komise mu nakladatelství mělo nicméně najít zaměstnání „odpovídající jeho kvalifikaci“ (tím se myslelo třeba místo redaktora nějakého závodního časopisu). Protože mu ale v té době vycházel překlad v nakladatelství Odeon a na další měl smlouvu, rozhodl se, že se bude živit jako překladatel z povolání…

Docent Jiří Pechar
© Luděk Svoboda, Akademický bulletin

Docent Jiří Pechar je nositelem řady mimořádných ocenění. Jeho první francouzské vyznamenání, udělované „osobám, které se vyznamenaly svou tvorbou v oblasti umění nebo literatury anebo svým příspěvkem k šíření umění a literatury ve Francii a ve světě“, spočívalo ve jmenování důstojníkem Řádu umění a literatury. Druhé francouzské vyznamenání za „služby prokázané francouzské kultuře“ z něj učinilo důstojníka rytířského řádu Akademických palem. Působení doc. Pechara ocenila v roce 2000 také Akademie věd ČR Čest­nou oborovou medailí Františka Palackého. V loňském roce mu pak Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových udělilo Medaili Josefa Hlávky „za celoživotní dílo v oblasti literární vědy a filosofie, zejména v oblasti filosofie 20. století, kde se systematicky věnoval problematice identity a zkoumání proměn fenomenologie, za rozsáhlou překladatelskou činnost z jazyků francouzského, německého a španělského a za úspěšnou činnost pedagogickou i vědecko-organizační“.

Z francouzštiny jste přeložil mnoho významných prozaiků, mezi nimiž význačné místo zaujímá Marcel Proust. První dvě části jeho Hledání ztraceného času jste ale nepřeložil…
V Odeonu sice napřed chtěli, abych Proustovo dílo překládal od začátku já, ale když o překlad projevil zájem Petr Voskovec, zadali ho jemu. Protože však onemocněl, stačil plně přeložit pouze první díl, jeho překladu druhého dílu už museli dát definitivní podobu redaktoři nakladatelství a od třetího dílu jsem jej převzal já.
Nepřekládal jsem ovšem jen beletrii, ale například i Myšlení přírodních národů a Smutné tropy antropologa Lévi-Strausse nebo z němčiny psychoanalytické studie Sigmunda Freuda. Celkem jsem přeložil asi padesát knih.

Překládal jste také poezii?
Ne v takovém rozsahu jako prózu nebo později filosofické texty. Už v době vysokoškolských studií jsem přeložil několik básní Verhaerenových, které později Václav Černý zařadil do programu, jenž provázel jeho přednášku věnovanou tomuto básníkovi. Vyšel také můj překlad Hugova veršovaného dramatu a přeložil jsem i některé španělské a italské básníky do Černého antologie barokní ­poezie. Po devadesátém roce jsem se k překladu poezie vrátil ještě také překladem veršů významného současného francouzského básníka Philippa Jaccotteta.

Proustův román byl poprvé přeložen již za první republiky. Jaká je vaše zkušenost s překládáním knihy, jejíž česká podoba už existovala?
Když jsem pracoval na překladu nějaké knihy, která už přeložena byla, nikdy jsem do staršího překladu nenahlížel, dokud jsem s vlastním nebyl hotov; se zájmem jsem je ovšem dodatečně oba srovnával. Hledání ztraceného času překládal svého času tým, k němuž patřil i Jaroslav Zaorálek, a žádných věcných chyb se ovšem nedopustil. Stává se ale, že některé Proustovy metafory zůstaly nesrozumitelné, protože nebylo dost přihlédnuto k tomu, jakým způsobem je zdůvodňuje celý kontext; a také jemnější odstíny přímých řečí nebyly dost dobře vystiženy.

Právě na kontextové souvislosti jste ve svých úvahách o překladu kladl velký důraz, že?
Talent pro překládání spočívá právě – kromě toho, že člověk musí disponovat ve vlastním jazyce dostatečným počtem různých synonymních vyjádření – především ve smyslu pro vnitrotextové souvislosti. Jejich respektování má zásadní význam i při překládání filosofických textů.

Může překladatel, zjednodušeně řečeno, originální text nějak „vylepšit“?
Rozhodně ne v případě textu filosofického. Ale zejména v poezii se takové případy vyskytly: dobře známý je třeba příklad sovětského poety Ščipačeva, jehož básně v padesátých letech Ladislav Fikar přeložil tak, že v češtině působily zajímavěji než jejich originál.

Široce založená díla, jako je Proustovo Hledání ztraceného času, spoluvytvářela v podstatě i evropskou kulturní identitu. Nynější kultura se ale jeví spíše jako klipovitá, zrychlená… Mají dnes rozsáhlá výpravná díla ještě čtenářům co říci?
Rozhodně ano, ale přijde na to komu. Setkal jsem se u nás s lidmi, kteří se k Proustovi opakovaně vrací, nicméně nedělám si iluze, že je jich hodně. To ostatně platí i o jiných knihách. Dalo by se říci, že významná díla, která ovlivní naše myšlení, vyžadují opakované čtení; vedle toho ovšem existují knihy, jež čteme, abychom získali určité informace, a to je ovšem něco jiného. Díky tomu, že padla dřívější omezení, vychází dnes tolik knih, že se v knižním trhu čtenáři obtížně orientují a nově vydaná kniha se ve větší míře prodává jen po krátkou dobu; z povědomí čtenářů se rychle vytrácí. Tento stav má ovšem vliv i na náklady knih. Když jsem překládal Hledání, jednotlivé svazky vycházely ve dvacetitisícovém nákladu. Ten byl během dvou měsíců vyprodán. Dnes by u takového díla musel nakladatel nejspíš počítat jen s nákladem asi desetinásobně menším.

Vedle beletrie jste překládal i náročné filosofické texty. Jaká byla vaše cesta k filosofii?
K filosofii jsem se dostal poměrně pozdě. Na fakultě jsem ji nestudoval, třebaže jsem krátce mohl ještě navštěvovat i Patočkovy přednášky. Že jsem si ji nezvolil jako studijní obor, toho jsem ovšem nikdy nelitoval, protože to, co se tehdy jako filosofie přednášelo, byla jen pseudomarxistická ideologie. Na sklonku sedmdesátých let vznikla v zahraničí Asociace Jana Husa, v níž se angličtí a francouzští intelektuálové sdružili, aby svou pomocí přispívali zdejším nekonformním intelektuálům. Přijížděli pravidelně, aby svou přednáškou obohatili program bytových seminářů, jako byl třeba seminář Ladislava Hejdánka, přiváželi zahraniční knihy. A protože francouzští členové Asociace měli mou adresu – myslím, že jim ji poskytl Jan Vladislav –, přicházeli i ke mně. Každé dva nebo tři měsíce jsem tak měl návštěvu nějakého významného francouzského intelektuála, a byl to vždycky několikahodinový rozhovor. I když jsem různé odstíny francouzštiny poznával jako překladatel, zůstávala pro mne do té doby tak trochu mrtvým jazykem, jako latina nebo řečtina. Teď jsem si navykl i na francouzskou konverzaci. A protože většina mých návštěvníků byli profesoři filosofie, začal jsem se intenzivněji zabývat právě i filosofií.

V souvislosti s problematikou filosofických překladů jste, myslím, kritizoval také představu, že ve filosofii existuje terminologie v podobném smyslu jako v přírodních vědách?
Ano, jak konstatoval už Patočka, terminologii v takovém smyslu ve filosofii nenajdeme, spíše než o „termíny“ v ní jde o pojmenování určitých pojmů. A protože pojem může v průběhu výkladu ukazovat různé své aspekty, nemusí jeho pojmenování být ani v témž filosofickém textu rigidně neměnné. A tam, kde jednotliví filosofové na sebe navazují a používají stejně označeného pojmu, se může také stát, že mu dají v něčem odlišný význam, takže pokud je překlad takového „termínu“ u jednoho filosofa vyhovující, nemusí odpovídat smyslu, který pojem získal u pozdějšího myslitele.

Jiřímu Pechar přeložil přes 50 titulů z prózy, poezie a vědecké literatury a je autorem řady původních filosofických a literárněvědných prací.
Když bylo Jiřímu Pecharovi v roce 1990 nabídnuto místo ve Filosofickém ústavu Akademie věd, zprvu trochu váhal. Ve svém věku – bylo mu šedesát let – nechtěl už měnit svůj pracovní styl, který předpokládal hodiny trávené v tichu u pracovního stolu. Ukázalo se však, že tento způsob práce lze docela dobře sladit i s úkolem řídit práci oddělení, které se zabývalo filosofií XX. století a jehož jedním z úkolů byly i překlady významných filosofických děl.

Přeložil přes 50 titulů z prózy, poezie a vědecké literatury a je autorem řady původních filosofických a literárněvědných prací.


Filosofii jste věnoval i některé vlastní práce, ať už psané pro samizdat nebo později, po roce 1989, vydané knižně…
Ano, publikoval jsem tak třeba knihu Být sám sebou, s podtitulem Pojem identity a jeho meze, v níž jsem navázal na některé myšlenky Hannah Arendtové a Paula Ricoeura (důraz jsem přitom kladl hlavně na ty meze, které je nutno při užití tohoto pojmu respektovat). Nedávno jsem vydal také knihu o proměnách fenomenologie, ve které analyzuji myšlení Husserlovo, Heideggerovo, Schelerovo, ale i Sartrovo, Merleau-Pontyho a Lévinasovo, a též některé práce Ricoeurovy a Derridovy. S filosofií jsem tedy rozhodně neměl co dělat jen jako překladatel, ale myslím si – a pokud vím, myslel si to kdysi i Patočka –, že každý filosof by si měl i „zapřekládat“. Právě při překládání si totiž můžeme ujasnit vztahy mezi filosofií a jazykem.
Musím ovšem říci, že v šedesátých letech jsem měl v úmyslu přenést těžiště své aktivity na vlastní literárněvědnou a filosofickou práci. Vydal jsem tehdy knihu o problematice francouzského „nového románu“, což bylo v té době aktuální téma, uzavřel jsem s nakladatelstvím Československý spisovatel smlouvu na knihu o vztazích psychoanalýzy a moderní kultury a zárodkem další knihy se měly stát dvě přednášky s filosofickou tematikou, které jsem přednesl v rozhlase. Jenomže ve chvíli, kdy kniha o psychoanalýze měla vyjít, stalo se už takové téma nežádoucím a nakladatelství muselo smlouvu se mnou zrušit. A tak se opět na řadu let překladatelství stalo mým výlučným povoláním, vlastní práce jsem mohl „vydávat“ jen v samizdatové edici Petlice. Zmíněná kniha o psychoanalýze vyšla nakonec tiskem pod názvem Prostor imaginace až v devadesátých letech.

Psal jste také o postmoderně. Jakou roli hraje tento pojem ve filosofii a jakou v literatuře?
Počátkem devadesátých let jsem přeložil dvě knihy francouzského filosofa Jeana Françoise Lyotarda – Postmoderno vysvětlované dětem a Postmoderní situace. Vyšly v jednom svazku, kterému jsem dal název Lyotard o postmodernismu. Dodatečně jsem měl jisté pochyby, jestli to byl název nejšťastnější. Lyotard mluví především o postmoderní situaci a samo označení postmodernismus spíše zpochybňuje: už ten prefix „post-“ odpovídá podle něho typicky modernistickému postoji, který spočívá v distancování se od toho, co předcházelo. Postmoderní situace, o níž mluví Lyotard, je dána tím, že „velké příběhy“ – takto označuje v podstatě různé filosofie dějin – ztratily svoji legitimitu. Takovým „velkým příběhem“ je pro něho především osvícenské pojetí pokroku, podle něhož se šířením vzdělání postupně emancipuje lidstvo; ale je jím třeba i křesťanský příběh, v němž se lidské dějiny odvíjejí od stvoření až po poslední soud.
Dnes jsem k pojmu postmodernismus, tak jak se u nás užívá zejména v souvislosti s literaturou, dost skeptický. V literatuře neexistuje jediný tvůrčí postup, který by byl pro „postmodernismus“ specifický, všechny současné umělecké postupy mají obdobu již v meziválečné avantgardě. Pokud to mohu posoudit, ve Francii se tohoto označení moc nepoužívalo, trochu víc se uplatňovalo v Anglii. Český lingvista a literární vědec Lubomír Doležel, působící v Kanadě, je navíc přesvědčen, že postmodernismus, který chápe jako soubor stylových tendencí spjatých s určitým historickým obdobím, dnes přežívá už jen „v některých provinčních akademických střediscích“.

Jaké je vůbec postavení filosofie v českých zemích? Ve Francii, Německu či Anglii měla vždy neoddiskutovatelnou pozici, zatímco u nás si ji nikdy plně nezískala…
Ještě v první půli devatenáctého století se u nás filosofie pěstovala jen německy; nezapomínejme ostatně, že i česky psaná „vyšší“ literatura v té době často teprve hledala své výrazové prostředky. Dalším závažným momentem je, že hlavní proud německé filosofie souvisel s myšlenkovou volností charakterizující německé protestantské prostředí, zatímco v Rakousku zůstával do jisté míry katolicismus stále náboženstvím, které bylo podporováno státem. Myšlení takového Fichta nebo Hegela nebylo slučitelné s katolickými dogmaty – základní prvky katolické věrouky zpochybňoval už Kant, když nepřijímal zjevené náboženství a představu o Ježíšově božství. Tuto situaci dobře ilustruje osud nadaného filosofa a řádového kněze Augustina Smetany, který se nakonec s církví rozešel a byl exkomunikován. A víte jistě, jakou roli hrál určitý spor s katolicismem ještě u Masaryka.

Nepřijímala u nás roli, kterou jinde hrála filosofie, často literární kritika?
Máte do jisté míry pravdu. Myslím, že úlohu, jakou u nás hrál třeba Šalda nebo Václav Černý, literární kritika v zemích, kde myšlení bylo ve větší míře formováno filosofií, neměla. Ale ani vliv těchto českých literárních kritiků nelze přeceňovat: třeba Šaldův Zápisník vycházel svého času, myslím, jen v nákladu 1000 výtisků. A Václav Černý mi vyprávěl, jak těžce Šalda nesl, když někdy ve třicátých letech přišli na jeho přednášku jen asi tři studenti. Ale prostřednictvím spisovatelů a básníků, kteří si ho vážili, měly jeho myšlenky nakonec přece jen širší vliv. Po roce 1948 byl Šalda pro režim přijatelný pro své levicové sympatie, ale musela se přitom ovšem zamlčovat třeba jeho ostrá kritika moskevských procesů. Pokud jde o Václava Černého, který byl krátce také mým univerzitním učitelem, ten po válce statečně hájil kulturní svobodu proti snahám potlačit ji po sovětském vzoru, a jeho Kritický měsíčník měl proto dost široký okruh čtenářů. Po únoru byl ovšem zastaven a Černý musel brzy z fakulty odejít. Byl pak i zatčen a jen díky Stalinovu úmrtí byl soudem nakonec osvobozen a mohl nějaký čas pracovat v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV. Ani tam ovšem nepřečkal prověrku: byl přeřazen na místo odborného pracovníka, jehož úkolem bylo zpracovávat knihy, které se svážely ze zámeckých knihoven. A právě to mu dalo příležitost k objevu mezinárodního významu, když objevil a identifikoval rukopis Calderónovy hry, která do té doby byla pokládána za ztracenou. V Nakladatelství Akademie pak byla hra vydána s Černého rozsáhlou španělsky psanou studií a to mu vyneslo jmenování členem Španělské královské akademie. Tak mu paradoxně právě jeho vyřazení z Kabinetu pro moderní filologii dopomohlo k mezinárodnímu úspěchu.
K Šaldovi a Černému jsem se po celý život vracel a četba jejich knih a statí mě ve značné míře formovala, ne v tom smyslu, že bych všechna jejich stanoviska přejímal (ta se i u nich ostatně v průběhu života proměňovala), ale že jsem se ustavičnou vnitřní debatou s nimi učil myslet.

Na závěr bych se vás chtěl, pane docente, zeptat, na čem aktuálně pracujete a jestli chystáte nějakou novou knihu?
V nakladatelství Torst by měla co nevidět vyjít kniha, v níž pod názvem Život na hraně líčím tak trochu svoji životní dráhu i svoji cestu k filosofii. Myslím, že může přispět k lepšímu pochopení toho, jakými způsoby bylo možno vzdorovat oněm tlakům, které měly svobodné myšlení zlikvidovat.

LUDĚK SVOBODA