Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2007  > říjen  > Osobnost

BADATEL I INTELEKTUÁLNÍ PROVOKATÉR

 

Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku Obrázek k článku 

 

Historický ústav Akademie věd, Centrum medievistických studií, Učená společnost ČR a dále též redakční rady Českého časopisu historického a revue Dějiny a současnost i nejširší čtenářská obec přišla o vynikající osobnost odborně i lidsky. Dušan Třeštík si na tituly nepotrpěl, neboť i bez nich kdekdo u nás v posledních dvaceti letech věděl, kým je a jaké vážnosti se těší. Skutečně tomu tak bylo?

Zatímco jedni ho respektovali jako učence, druzí ho považovali za myslitele, který učenost na veřejnosti ironizuje.

Byl jedním i druhým, a navíc tak trochu intelektuálním provokatérem, k obojímu měl vše potřebné, co je jinak pospolu vzácné: přirozené nadání, vědomosti a potřebu poznávat, poznané promýšlet, zpochybňovat a působivě předávat, a to i prostřednictvím mediální inscenace. Jistě se tak dělo i dříve, ve věku hypertrofované komunikační devalvace je však bohužel intelektuál slyšet, jen když šokuje. Dušan Třeštík, a to je podstatné, k přítomnosti promlouval přes ty dějiny, které celý život studoval a které opravdu znal.

Životní osudy Dušana Třeštíka jakoby plynuly s dobou, do níž se 1. srpna 1933 v Sobědruhách u Teplic narodil. Příštím životopiscům bude jistě důležitá každá podrobnost. Budou se ptát, jak ho ovlivnilo učitelské prostředí rodiny, která se po záboru Sudet ocitla ve středočeských Ouběnicích. Zajímat je budou i jeho spolužáci na teplickém gymnáziu, někteří z nich zvučných jmen. Měli skutečně na rozvoj jeho tvůrčí imaginace větší vliv než profesoři historie? Proč ji šel tudíž studovat, proč si ji dokonce zvolil za svoji profesi? Vždyť studený podzim roku 1951, kdy se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy stal posluchačem archivnictví a historie, spíše od studia těchto oborů odrazoval. Další otázka, bylo vůbec možné se při studiu středověku izolovat od diktátu tehdy jedině přípustného světového názoru? Vše se zatím nedá uspokojivě zodpovědět. Ostatně zprvu nic nenasvědčovalo, že se badatelskou doménou Dušana Třeštíka časem stanou české a středoevropské dějiny raného středověku. Jeho diplomová práce pojednávala o českých formulářích 13. století a také jeho rané stati čerpaly náměty z pramenů 14. až 18. století. Múza Clio však již o talentovaném studentu věděla a napomohla mu dříve než jiným vstoupit mezi citované autory.

Od roku 1958 Dušan Třeštík spojil své osudy s Historickým ústavem ČSAV, kde na něho zprvu silně působil František Graus. Ve dvou knihách o Kosmovi a jeho kronice však již zcela samostatně a v uvolněném duchu druhé poloviny šedesátých let otevřel bádání o raném středověku nové obzory. Také u nás, a to hlavně Třeštíkovou zásluhou, se již tehdy v zárodečné podobě vynořoval obraz Le Goffova jiného „středověku“. V tomto případě rané doby českých dějin, v níž místo feudálů vystupují vzdělanci odkojeni západní křesťanskou kulturou a mýtičtí družiníci sv. Václava.

Nové obzory českého dějepisectví záhy na to svým dýmem zahalily sovětské tanky. Třebaže se Dušan Třeštík dříve veřejného dění stranil, v posledních srpnových dnech roku 1968 s nebývalým zaujetím doplňoval fotodokumentaci pověstné Černé knihy. Historický ústav na tento statečný počin doplatil likvidací, mnozí jeho pracovníci pak ztrátou zaměstnání. Meč normalizačních čistek zprvu ohrožoval i nestraníka Dušana Třeštíka, jenž byl podmíněně přijat do nově zřízeného Ústavu českých a československých dějin. V ostře sledovaném pracovišti si udržel čistý štít, avšak za cenu jisté uzavřenosti do své věže ze slonové kosti.

Oporou mu v té době více než jindy byla jeho paní Barbara, s níž publikoval řadu objevných studií. Z nich mimo jiné dodnes zůstává středem pozornosti odborných diskusí stať o služebné organizaci v raně středověkých Čechách. Na rozdíl od mnoha historiků bez nápadů, je Dušan Třeštík mohl rozdávat a také rozdával. Sotva jedné otázce přišel na kloub, dráždila ho nová, jako by samo psaní bylo pro něho nudnou přítěží. Neměl jen dar rozpoznávat nepoznané. Díky své vskutku jedinečné tvůrčí představivosti házel nám jako perly nové a nové domněnky. Ne všechny se dříve či později ukázaly dostatečně nosné, avšak některé z nich záviděníhodně otřásly ustálenými obrazy dávné minulosti, ať již šlo o Velkou Moravu anebo o povahu knížecího majetku. V ústraní akademického ústavu Dušan Třeštík rok za rokem rozšiřoval a promýšlel své vidění raného středověku, které neměl příležitost v plném rozsahu uplatnit. Jeho studie i neobyčejně úspěšná kniha o románském umění v Čechách a na Moravě, kterou v roce 1983 vydal s Anežkou Merhautovou, však nenechávaly nikoho na pochybách o jeho vyzrávajícím dějepisném mistrovství.

Nástup nové doby v listopadu 1989 jedním rázem v Dušanu Třeštíkovi uvolnil nahromaděný a dříve jen tušený intelektuální potenciál. Zatímco předtím se organizačním povinnostem vyhýbal, nyní se bez zdráhání zapojil do obnovy Historického ústavu. Neméně úsilí věnoval redigování Českého časopisu historického, v němž hned roku 1990 uveřejnil programovou stať České dějiny a čeští historikové po 17. listopadu. Záhy vyšlo najevo, že Dušan Třeštík jako jeden z mála dokáže jinak „mysliti dějiny“. Je k nevíře, kolik statí v první polovině devadesátých let uveřejnil. Snad i proto mu nechybělo nabízené působení na Filozofické fakultě. Dušan Třeštík dával přednost náročným rozpravám s doktorandy kolem Centra medievistických studií, u jehož zrodu stál a jež dále svými „přemyslovskými“ projekty formoval.

Po studiích přišly na řadu velké monografie. Jeho Počátky Přemyslovců koncepčně předznamenaly edici Česká historie, kterou pro Nakladatelství Lidové noviny připravil. Krátce za sebou následovaly knihy o vzniku Velké Moravy a o mýtech kmene Čechů, z nichž zvláště druhá měla zasloužený ohlas i v širší kulturní veřejnosti.

Obloukem se vracíme k druhému životu, který po listopadu 1989 Dušan Třeštík žil. Byla to pro něho do slova i do písmene VITA NUOVA. Dříve než jiní rozpoznal roli televize: být nejen čten a slyšen, ale i viděn. Neříkal a nepsal jen to, co se od historika čeká, dovoloval si stále více, zasahoval do diskusí, které hýbaly veřejným míněním, ať již šlo o Lidový dům nebo o svatovítskou katedrálu. Chvíli byl dokonce lapán do sítí politiky, brzo však poznal, že by jen házel hrách na neprostupnou zeď.

Dušan Třeštík se tak nejen svým vědeckým dílem, ale i svými esejemi zasloužil o českou historii a konec konců i o „kmen Čechů“, jemuž pomohl na světlo z dávné nepaměti. Přestože sám 23. srpna 2007 vstoupil do historie, bude k nám dále promlouvat, vzrušovat svými reflexemi a lákat do svých myšlenkových osidel příští historiky.

FRANTIŠEK ŠMAHEL,
předseda Vědecké rady AV ČR