Oficiální časopis Akademie věd ČR

 


Z monitoringu tisku

 

Akademický bulletin 2010–2015

Plakat_obalky_web.jpg



Stopy AB v jiných titulech

Stopa AB v dalších médiích a knižních titulech

Abicko  > 2007  > říjen  > Událost

LIBLICKÉ KONFERENČNÍ CENTRUM V LETECH 1952–1989

 

Obrázek k článku Obrázek k článku 

 

Koncem šedesátých let vyšel pozoruhodně svěží průřezový pohled na české dějiny, sborník Naše živá a mrtvá minulost. Spolupracovalo na něm několik špičkových historiků různého odborného zaměření i naturelu, avšak základní fundament všech příspěvků byl totožný: je to stanovisko, že nejsme a nemůžeme být dědici jen toho, co se nám na naší minulosti líbí nebo co bychom si z ní chtěli vybrat, že si ji neseme s sebou celou, se vším dobrým i zlým, co se v ní odehrálo.

V malém to platí i o osudech liblického zámku jako centra konferenčního života Akademie věd v období do roku 1989. Archiv AV ČR uchovává o vývoji liblického konferenčního centra řadu běžných i pozoruhodných dokumentů, které vypovídají, že téma Liblice je nejen spjato s vývojem české a československé vědy v nedávných dekádách, ale zprostředkovaně se jeho prostřednictvím můžeme dozvědět i mnohé o celém českém moderním dějinném příběhu.

Zámek, postavený na přelomu 17. a 18. století za hraběte Arnošta Pachty z Rájova stavitelem Giovanni B. Alliprandim, se stal inspirací pro řadu barokních staveb v Čechách (zámek Veltrusy, Šternberský a Lobkovický palác). V 19. století vystřídal několik majitelů, až jej nakonec získali Thun-Hohensteinové, kteří jej drželi až do roku 1945. Na základě Benešových prezidentských dekretů č. 12 a 108 o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců z roku 1945 byly Liblice po skončení války zabaveny a nakrátko svěřeny do správy Národního pozemkového fondu, respektive Fondu národní obnovy. Zákonem č. 137 Sb. z. a n. z jara roku 1946 byla pro správu konfiskátů s uměleckou, kulturně historickou a vědeckou hodnotou zřízena Národní kulturní komise – v podstatě mezirezortní orgán, který rozhodoval o dalším využití konfiskovaného nemovitého i movitého majetku. Liblice byly nakonec v roce 1952 dány do vínku Československé akademii věd jako tzv. Dům vědeckých pracovníků. Liblický vědecký dům měl svůj pendant v Domě vědeckých pracovníků v Bechyni, který byl založen z podnětu Zdeňka Nejedlého. V roce 1953 přišlo dosluhující Ústředí vědeckých pracovníků, záhy reorganizované ve Sdružení vědeckých pracovníků při Československé akademii věd, s návrhem na zřízení centrálního Domu vědeckých pracovníků s řadou městských a venkovských poboček. Návrh ukazuje, že o vědu v těchto případech původně opravdu příliš nešlo. Sovětský „Dom učenych“ byl modelem, podle něhož měli být vědečtí pracovníci čas od času vyvezeni z ticha svých pracoven a laboratoří, aby se družili sami mezi sebou, se sovětskými kolegy i s místními obyvateli. To vše, jak se píše, dobrovolně, ovšem organizovaně.

Během historicky velmi krátké doby půvabné aristokratické sídlo nejprve pustne, aby se v něm vzápětí po zbytek padesátých let na nejrůznějších poradách a seminářích přemýšlelo, jak tuto zemi přeměnit v jeden obrovský důl a jednu obrovskou fabriku. Myšlenka Domu vědeckých pracovníků tak v padesátých letech dokonale zapadla do celkového úsilí o sovětizaci československé vědy, o její mocenské a ideové ovládnutí.

Ke konferenčním účelům byly Liblice využívány záhy po svém začlenění do Akademie věd. Našim pracovníkům se podařilo v archivních fondech podchytit a sestavit souvislou řadu velké části v Liblicích konaných konferencí, sympozií a seminářů od roku 1954 do roku 1990. Může tento soupis něco vypovědět o tendencích ve vývoji české, respektive československé vědy v období socialismu? Domnívám se, že ano, i když samozřejmě vysvětlení, proč se v Liblicích v příslušném roce konaly konkrétní konference, může být celá řada, a mnohdy jsou jistě velmi prozaická: třeba, že některé obory si prostě oblíbily jiná konferenční zařízení. Relativní odlehlost místa vyhovovala pouze určitému druhu akcí. Údaje navíc nejsou kompletní, seznam zahrnuje na 800 akcí, což podle našeho odhadu může být 70–80 % celkového počtu, zbytek by se musel ještě dohledat v materiálech jednotlivých ústavů. To samozřejmě významně poznamenává reprezentativnost tohoto vzorku. Když si přesto seřadíme procentuální četnost konferencí v delších časových úsecích (do roku 1959 a pak po desetiletích) podle dnešního roztřídění do tří vědních oblastí Akademie věd, můžeme konstatovat několik zajímavých trendů: V období 1954–1959 mají zřetelnou převahu akce I. vědní oblasti (51 %), silně je zastoupena i III. vědní oblast (32 %). To je možné dávat do souvislosti s tehdejšími prioritami režimu: budování průmyslu a ideologie. V letech 1960–1979 se situace stává mnohem vyrovnanější, aby se v období 1980–1989 dokonce obrátila a II. vědní oblast se stala se 45 % nejvíce zastoupenou oblastí. Zde je možné usuzovat nejen na větší otevřenost režimu vůči světu, ale v nejobecnější rovině i na odraz změněné dynamiky rozvoje vědy a na proměny její oborové struktury. Konstantním faktorem pro celé zkoumané období jsou, s výjimkou osmdesátých let, vysoká procenta zastoupení společenských věd, což lze vysvětlovat tehdejší převažující funkcí společenských věd, ale možná to nastoluje i obecnější, nadčasovější otázku po typech vědecké komunikace v závislosti na povaze oboru. Zřetelná je také průběžná tendence od témat aplikované vědy k problémům základního výzkumu.

Asi by nebylo správné nahlížet na liblická setkání pouze prostřednictvím poněkud neosobních statistických dat. Konference jsou svébytnou formou sociální komunikace, vedle svých formalizovaných rituálů s sebou nesou řadu průvodních jevů, včetně té tolikrát kritizované kongresové turistiky. Tu se otevírá široký prostor pro práci s pamětníky, například metodou oral history, jejíž výsledky mohou využívat nejen historici, ale i sociologové či psychologové. Pravděpodobně by se ukázalo, že liblické konference se i tehdy stávaly, pokud se setkali ti správní lidé, místem zajímavé a podnětné výměny myšlenek a názorů. Tak na ně vzpomínají, jistě oprávněně, zejména vědečtí pracovníci technického a přírodovědeckého zaměření.

Naše prameny mimochodem ukazují, že soužití badatelů, kteří využívali Domy vědeckých pracovníků v Bechyni, Liblicích, Smolenici a Tupadlech také k rekreaci, s místním obyvatelstvem nebylo vždy jen idylické. V roce 1963 si rekreanti v Liblicích stěžují, že místní „nekontrolovatelná veřejnost“ se v okolí zámku chová neurvale, křičí, obtěžuje rekreanty a u jezírka dokonce krade věci, které si tam vědci odloží. Ti proto požadují zákaz přístupu veřejnosti do areálu zámku. Jak patrno, sovětské experimenty o družbě s obyvatelstvem byly definitivně zapomenuty.

Liblické konference neodmyslitelně patří v dobrém i ve zlém k absurdnímu divadlu zvanému reálný socialismus. Snad právě proto se jejich symbolem stala známá kafkovská konference na jaře roku 1963. Z dnešního pohledu bizarní peripetie jejích příprav, spory o to, kdo ze zahraničních hostů na konferenci smí či nesmí vystoupit, jako by samy byly jednou velkou inscenací Kafkových děl. Kafkovská konference nepřinesla z hlediska literární vědy žádné převratné výsledky. Její pokus o odmítnutí principu služebnosti vědy v kontextu doby však paradoxně přinesl závažné rezonance společenské, ideové i politické. Stala se proto významnou předzvěstí Pražského jara.

Snažil jsem se pouze naznačit, jak mnohovrstevnaté a vnitřně bohatě strukturované mohou být osudy jednoho konferenčního centra. Podrobná analýza tématu na makro- i mikro- úrovni by si jistě zasloužila větší prostor, třeba na nějaké z příštích konferencí, nejlépe v Liblicích.

Ivan Šedivý